Môžeš opísať cestu, ktorú si prešla?
Je to Pacifická hřebenovka, neboli Pacific crest trail. Pěší cesta, která vede z Mexika do Kanady, po celé západní Americe. Pěšky se prochází přes tři státy ( Kalifornie, Oregon i Washington) Během cesty hikeři pěšky nastoupají přes 149 tisíc metrů. To je pro zajímavost, jako kdyby 16x vylezli Mt. Everest. Prochází se i 25 národními lesy a sedmi národními parky. Řiká se, že jde o jednu z nejtěžších pěších tras na světě. Určitě ale existují ještě delší a o nějaký ten kousek těžší traily.
Koľko kilometrov celá trasa má a hlavne koľko to trvá?
Trail je dlouhý přes 4200 kilometrů. Já jsem si ještě střihla mimo trail výstup na nejvyšší horu Ameriky (když nepočítáme Aljašku). Mount Whitney měří přes 4400 metrů. Začala jsem výstup v 1 hodinu ráno z posledního tábora, na vrcholu jsem stála přesně v 6 hodin. Zažila jsem nejkrásnější východ slunce. Projít celou trasu mi tvralo přes 5 měsíců.
Koľko ľudí dokončí takéto dobrodružstvo? Kde najviac ľudí pohorí?
Říká se,že trail začne každý rok několik tisíc lidí a dokončí ho desetina. Přesná čísla ale sama nevím. Těžko říct, kde nejvcí lidé z trialu odcházejí. Začíná se v poušti a ta sama o sobě je dost brutální. Naivně jsem si před trailem myslela, že poušť bude z velké části rovina. Když přede mnou vyrostla první hora, nestačila jsem kulit oči. Někdo po té první pouštní části zjistí, že tohle opravdu není to, co by chtěl a odejde. Někdy se přihodí zranění,občas lidé ztrácejí motivaci.
Prečo si sa na takúto cestu vydala? Niekto hľadá sám seba, niekto si chce splniť sny…
Já bych upřímně řekla, že jsem měla kombinaci. Byl to sen a byl tak nereálný , že jsem se jednou rozhodla ho proměnit v realitu. Nevěděla jsem, jestli mám šanci projít 10, 1000 nebo 4200 kilometrů. Já jsem sama v sobě zvítězila, když jsem nastoupila do letadla. Přes půl roku jsem se každý den pečlivě připravovala. Učila jsem se znovu věřit sama sobě. Od loni mám diagnostikované potravinové alergie na lepek, mléko i na soju. Musela jsem hodně čarovat s jídelníčkem a někdy nosit těžší jídlo v batohu. Věděla jsem, že na začátku budu mít špatné dny. Ale doufala jsem, že se to otočí a to se i stalo.
Mám obrovské štěstí, že jsem si mohla splnit velký sen a tím i změnit svůj život. Trail vytáhl všechny moje slabiny a doslova mi je omlátil o hlavu. Přišly i slzy. Každý den jsem ale byla silnější a šťastnější a to jsem i po trialu J Nemůžu stále jíst všechno, ale mnohem víc, než před cestou.
Ktorá časť cesty bola pre teba najťažšia?
Paradoxně konec. Poslední tři týdny jsem byla na trailu úplně sama. Cíl byl tak blízko, ale zároveň pořád tak daleko. Hodně jsem tam bojovala s psychikou. A samozřejmě jsem už byla i fyzicky unavená. Každá část a každý den byl pro mě těžší z jiných důvodu. Začátek byl o fyzičce a o zdraví. Zbytek byl o psychice, vůli, motivaci a odhodlání. Přesto jsem si celou cestu moc užila a vyrostla jsem ( do výšky snad už ne, měřím skoro 180cm :D), psychicky.
Pre teba bolo jednoduchšie prechádzať púšťou či zasneženými horami?
Na to já asi neumím přesně odpověď. Každá část byla něčím zajímavá a něčím neuvěřitelně těžká. Nemůžu vybrat jednu. V poušti jsem tahala na zádech i 7 litrů vody. V horách zase bear box na jídlo. V poušti jsem bojovala s fyzičkou, v horách zase s psychikou. Každá část měla něco krásného, ale každá z nich byla i hodně těžká.
Koľko mal tvoj ruksak a cca koľko kilometrov si denne prešla?
Váha se odvíjela od oblasti, ve které jsem zrovna šla. Váha vybavení, bez vody a jídla, se vešla do 10 kg. Jenže v poušti jsem tahala třeba jídlo na týden a 7 litrů vody každý den, nebyla lehká situace s vodou. Pak přišel třeba takový Wahington a problém se zásobováním. Tam jsem táhla jídlo na dlouhou dobu. Cesta vede mimo civilizaci, do měst jsem musela stopovat.
Co se týká kilometrů. Začínala jsem jako nejslabší, chodila jsem kolem 15-20 kilometrů denně. A to je na trail hodně málo, ale já věřila, že časem zrychlím. Po třech měsících jsem dávala i 50 kilometrů. Ne samozřejmě každý den. Někdy byly i dny, kdy jsem měla volno. Těch ale moc nebylo. Pokud chcete trail stihnout celý bez sněhových bouřek a velkého nebezpečí, není na velký odpočinek prostor. Trail chodí hikeři jen jednu dobu v roce a to kvůli počasí. Když začnete pozdě, poušť Vás vyškolí vedrem. Když pozdě, chytnou Vás sněhové bouřky.
Išla si väčšinou sama?
Na cestě potkáváte hodně hikerů, hlavně na úplném začátku. Když člověk chce být sám, prostor rozhodně má. Měla jsem dny, kdy jsem nechtěla s nikým mluvit, kdy jsem chtěla být prostě off. Na celou hřebenovku jsem vypla i sociální sítě. Pak byly dny, kdy jsem se začínala bavit i se spacákem. Tady jsem věděla, že potřebuji společnost J V Oregonu jsem měla dokonce svoji skupinu. Nehikovali jsme spolu, ale večer jsme kempovali dohromady a to člověka psychicky hodně zvedne. Poslední tři týdny jsem ale byla sama.
Ak by som chcel podniknúť rovnaké dobrodružstvo, na čo musím myslieť?
Především se pevně rozhodnout a udělat pro to všechno , stojí to za toJ Samozřejmě je nutnost zařídit si permity, povolení, víza, letenky, poradit se o vybavení a hlavně o chování v divočině se zvířaty. Najít si veškeré informace o trailu a pak v sobě najít sílu. Každý ji v sobě máme. Já riskovala, neměla jsem asi nejlepší kondičku….ale věřila jsem cestě a učila se. Po trialu vím, co dokáže síla psychiky. Vím, že ne každý může odjet na půl roku do Států. Vím, jak moc si toho musím vážit. Moc bych si přála, aby moje cesta třeba i povzbudila lidi, kteří mají v životě trnitější osud. Když si něco člověk vezme do hlavy, zvládne to, ať už je to prostě cokoliv.
Ak by si chcel trekovať na menej náročné miesta, tak skús Nepál a Everest -Base Camp alebo Annapurna
Autor
Čítať viac článkov