Dnes cestuje takmer každý. Ale sú aj ľudia, ktorí sa vyberú aj po málo známych ciest, tam, kde nie je veľa turistických knižných sprievodcov. Jolana Sedláčková je cestovateľ, ktorý miluje rôzne výzvy a zachytáva krásy našej zeme cez svoj fotoaparát. Pozri sa na článok ,,Jolana Sedláčková na cestách po vlastní ose“, ktorý ťa prevedie po menej známych kútov sveta.
Jolana Sedláčková se narodila v Jihlavě v roce 1988. Vystudovala sociální práci a andragogiku. Svůj čas však nejraději tráví na cestách. Vybírá si neobvyklé destinace, miluje divokou přírodu a cestování vlastním autem. Na cestách po vlastní ose urazila téměř 300 tisíc kilometrů. Vedle běžné práce píše pro různá média, své fotografie a příběhy sdílí na facebookové stránce Po vlastní ose.
Ta obrovská láska k cestování a touha spatřit na vlastní oči jedinečná místa naší Země vznikala tak nějak postupně, sílila a rostla, až mi nakonec úplně přerostla přes hlavu.
Jsem plánovač, plánováním cest, vymýšlením toho, co chci vidět, zažít nebo vyfotit dokážu strávit celé hodiny a možná i dny. Miluji mapy, fascinuje mě geografie a obdivuji přírodu. Na cestách si píšu cestovní deníky.
Za nejlepší dopravní prostředek považuji své vlastní auto, kde na sedačce spolujezdce (protože vlastně neumím moc řídit) cítím absolutní pocit svobody a chuť jet třeba až na konec světa. Ráda se koukám z okýnka. Sleduji, jak se mění krajina, jak stepi pomalu přechází v pouště, jak se hory střídají s lesy, řekami a jezery. Ten pohled mě uklidňuje, okouzluje a zřejmě nikdy neomrzí.
V roce 2017 jsem se vydala na svoji dosud největší a nejdelší cestu. Asii jsme tehdy brázdili naší dvacet let starou Toyotou Land Cruiser celých 7 měsíců. Najezdili jsme přes 63 tisíc kilometrů a já měla chvíli pocit, že tolik vjemů a zážitků mi musí stačit na celý život a že z nich budu moci čerpat už navždy. Opak byl ale pravdou. Ta chuť a touha všechno vidět byla zase o kus větší a já si nestihla ani vybalit věci po návratu a už jsem zase měla hlavu plnou plánů a snů.
Pak přišel ale velký zlom a pro mě těžká rána. Můj dlouholetý partner a parťák na cesty v jedné osobě se se mnou prakticky ze dne na den rozešel a já měla na okamžik pocit, že se mi zhroutil celý svět a že to znamená konec všech těch velkých přání a plánů.
Ukázalo se však, že svět se nezhroutil, ale stále tam někde venku je a čeká na mě. A ta touha jet někam daleko byla zase o kus větší.
V létě 2018 jsem se tak vlivem okolností dostala do Venezuely. Byla to vlastně moje první cesta letadlem a první zkušenost s jihoamerickým kontinentem. Tou dobou do Venezuely (kromě Vítka Vomáčky) nejezdili vůbec žádní turisté a vše bylo nesmírně autentické, ale pro nás chvílemi i náročné. A já si znovu potvrdila, že tato místa bez turistů jsou přesně to, co na cestách hledám.
Neobvyklé destinace si mě získaly naplno a já tentýž rok navštívila během cesty autem kolem Černého moře ještě třeba severní Irák (oblast Kurdistánu) a Abcházii, neuznaný stát na Kavkaze. Nový rok jsem strávila v Sýrii, kde se nám zřejmě jako prvním českým turistům podařilo dostat do Islámským státem poničené Palmýry.
V roce 2019 jsem si od svého bývalého přítele odkoupila do té doby naši společnou Toyotu a uskutečnila cestu po autonomních republikách Ruské federace na Kavkaze. Mimo jiné se nám podařilo u místní FSB vyjednat povolení do málo navštěvované pohraniční zóny a také se dostat do nepřístupné a mezinárodně neuznané Jižní Osetie.
Začátek letošního roku byl pro mne ve znamení velké zimní výpravy na Sibiř. Už před pár lety jsem si vysnila, že jednou přejedu se svým autem zamrzlé jezero Bajkal. Letos se mi tohle přání konečně splnilo. Během zimních měsíců jsme navštívili Ojmjakon, nejchladnější trvale osídlené místo na Zemi. I když auto dostalo hodně zabrat, nakonec jsme s ním kromě ledové plochy magického jezera Bajkal brázdili i zamrzlou řeku Lénu a Ochotské moře. Cestou domů se nám kvůli současné pandemii zavíraly hranice států doslova před nosem. Na poslední chvíli jsme se dostali z Ruska do Estonska, odkud už jsme i s autem pluli lodí do Německa a dojeli zdárně do Čech.
Svoji vášeň pro cestování se snažím kombinovat s běžnou prací a normálním životem, někdy mi to jde, někdy moc ne. Kvůli cestování jsem za poslední tři roky dala dvakrát výpověď v práci. Je to hodně o loučení a taky o nových začátcích, ale neměnila bych. O všech těch neobyčejných místech, které jsem měla možnost navštívit, občas vyprávím na přednáškách a píšu o nich do časopisů nebo na svoji facebookovou stránku Po vlastní ose. Jednou bych si strašně moc přála vydat vlastní knihu. A další cestovní plány? Těch mám zase plnou hlavu…
Ako navštíviť Sýriu, Irak, Jemen…Pozri podrobné rady tu
Autor
Čítať viac článkov